tímto článkem otevírám téma. Téma složité, bolestivé pro všechny a tolikrát probírané, že už si sami přestáváme uvědomovat, kdy diskuse o něm pořádně začaly.
Na úvod, takzvané Benešovy dekrety jsou věcí nejen ožehavou, avšak také právně velmi složitou, kterou laická veřejnost byla s to pojmout jen z nepodstatné části. Nerad bych otevíral diskusi na téma právě dekretů presidenta Edwarda Beneše, neboť bych musel vzít v potaz stovky stran právnických textů, z nichž drtivá většina ani nepojednává o řešení národnostních otázek v poválečném Československu (III. republice). Chci se tímto článkem zaměřit výhradně na vyjádření svého postoje k principu kolektivní viny jako takové, zaměřit se na ni jako na problém morální a etický...
Princip kolektivní viny je téma rozebírané již v Bibli (kdy Bůh naznačuje, za jakých podmínek města Sodomu a Gomoru uvrhne do zkázy či nikoli). Ostatně jako většina Písma, i toto je pouze jedno velké přirovnání; snad nikde není možno nalézt tolik metafor a eufemismů jako právě v Bibli. Je tedy nanejvýš důležité nevykládat její obsah (a totéž platí i na příběh o zkáze měst Sodoma a Gomora) doslovně. Umět nalézt správný smysl je někdy velmi těžké i pro biblisty, natož pro nás - laiky.
Tím jsem chtěl jen krátce poukázat na odvěkost dilemat, jež vznikají při řešení otázky, co je a není kolektivní vina a jak se proti takovému provinění má postupovat. Po 8. květnu 1945, v poválečné euforii, se silně projevovaly prvky nacionalismu v řadách příslušníků středoevropských národů, jejichž většina byla v průběhu okupace a II. světové války persekuována nebo byly omezeny jejich svobody. Tento myšlenkový proud nenávisti ke všemu německému byl svým způsobem pochopitelný a nepochybně to byla logická reakce na válečné události, na celou tu tragédii. Mnoho Čechů a Slováků prahlo po odvetě a jakmile se jim naskytla příležitost, začali se mstít na obyvatelích německé a maďarské národnosti. Toto byl společenský proces vzniklý z pochopitelných důvodů, avšak z důvodů naprosto nepochopitelných nebyl státní mocí ani spravedlností nejen zastaven, ale dokonce ani odsouzen. President Beneš se svými názory netajil už během předešlých návštěvách Moskvy, a sice že otázka československého pohraničí, jež má být obnoveno ve svých předmnichovských hranicích, je natolik ožehavá, že je nutno ji řešit a nejsnazší cestou že je vysídlení německého obyvatelstva z tohoto prostoru.
Že se poválečné represálie nevztahovaly pouze na válečné zločince, středně a vysoce postavené nacisty a kolaboranty, nýbrž na všechny Němce (kteří žili na území ČSR) bez rozdílu, je velice politováníhodná záležitost. Ještě smutnější však je, že ta část tzv. "Benešových dekretů," která transfer obyvatel a konfiskaci majetku umožnila, nebyla dodnes právně pozastavena či zbavena dodatečně platnosti (za podmínek, že "tímto jsme si všichni rovni" a "pojďme začít odznova").
Následující citací z knihy Pravda o Československu 1945 - 1948 od pana Karla Kaplana bych chtěl svůj názor obhájit a svá slova shrnout...
Cituji:
Princip kolektivní viny fungoval na rozhraní války a míru jako hlavní článek ideologie odstranění národních menšin. Jako zásada je nesprávný a to bez ohledu na formu, v jaké se provádí. Nejen odporuje demokratické menšinové politice, ale zcela ji vylučuje. Demokratický postup při zvláště složitých vztazích mezi Čechy a Němci, Slováky a Maďary v té době předpokládal uznat rovnoprávnost občanů německé a maďarské národnosti a zbavit práv a potrestat pouze tu její část, která se dopustila trestných činů proti státu a jeho obyvatelům nebo zastávala vedoucí funkce v organizacích, jež vyvíjely činnost v tomto směru.
Princip kolektivní viny nerozlišuje mezi viníky a nevinnými a nerespektuje obecně uznávanou existenci početné skupiny občanů, politicky pasivních a bez politických zájmů, kterých zneužívají strany s totalitním programem. Nepočítá rovněž s myšlenkovým pohybem, kterým prochází každá vrstva obyvatel na základě vlastních zkušeností, získaných během několika let s režimem. Princip kolektivní viny znamená absolutní nadvládu národa nad menšinou, „vítěze nad poraženými.“ Uplatnění této praxe automaticky plodí negativní následky. Vyřazuje vnitřní kontrolu dodržování zákonů, i těch, které se týkají občanů německé a maďarské národnosti. Ti se stávají obyvateli bez práv, postaveni mimo zákon a též bez možnosti dožadovat se respektování zákonů. Takový stav vytváří základnu masové nezákonnosti, před kterou nelze nakonec uchránit ani antifašisty. Navíc podle principu kolektivní viny jsou pouze „omilostněni“ a ve skutečnosti nejsou politicky ani občansko-právně zcela rovnoprávnými občany státu, za který bojovali a trpěli.
Žádné komentáře:
Okomentovat